Tenhle byt nebyl připravený na to, že v něm jednou někdo přestane žít. Nebyl uklizený, nebyl prázdný, nebyl "hotový". Všechno v něm zůstalo přesně tak, jak to bylo v běžném dni, kdy se život prostě jen zastavil a už nepokračoval dál. Po otevření dveří bylo hned cítit, že nejde o běžné vyklízení, ale o prostor, kde se dlouho nic nehýbalo, kde zůstala vlhkost, pach textilu a ticho, které v prázdném bytě působí mnohem silněji než v jakémkoli jiném prostoru.

Už v chodbě bylo vidět, že tu někdo žil sám a bez většího pořádku, ale zároveň bez úmyslu to někdy řešit. Oblečení viselo na háčcích, boty stály u dveří, tašky a drobnosti ležely tam, kde se odložily naposledy. Nebyl to extrém, nebyla to skládka, byl to obyčejný život, který se hromadil pomalu a nenápadně, dokud už se s ním nedalo nic udělat.

Kuchyň byla místem, kde bylo nejvíc vidět, jak byt fungoval předtím, než se všechno zastavilo. Na kuchyňské lince zůstaly hrnky, sklenice, léky, drobné předměty a potraviny, které se používaly každý den, ale nikdy se pořádně neuklízely. Skříňky byly plné dóz, zavařenin, koření a starých obalů, které se za roky nahromadily, protože nebyl důvod je vyhazovat a pořád existovala představa, že se ještě budou hodit.

Podlaha byla pokrytá textiliemi, igelitkami a věcmi, které se odložily ve chvíli, kdy už nebyla energie je uklidit. Nešlo o chaos vytvořený schválně, ale o přirozený výsledek dlouhodobého fungování bez zásahu, bez pomoci a bez kontroly. Kuchyň působila přeplněně, těžce a unaveně, stejně jako celý byt.

V chodbě a dalších částech bytu bylo vidět, že prostor už delší dobu nesloužil tak, jak by měl. Věci se hromadily kolem dveří, textil byl nasáklý špínou a vlhkostí, některé části bytu už nebylo možné běžně používat. Právě tady bylo jasné, že běžný úklid by nikdy nestačil a že jediným řešením je kompletní vyklízení.

Byt nepůsobil agresivně nebo extrémně zanedbaně, ale byl unavený. Každá místnost nesla stopy dlouhodobého používání bez možnosti začít znovu. A právě to dělá vyklízení po úmrtí tak specifickým – nejde o jeden problém, ale o soubor drobných věcí, které se roky skládaly na sebe.

Vyklízení takového bytu se nedá udělat rychle ani bez rozmyslu. Každá skříň, každý šuplík a každá krabice musí projít rukama. Mezi běžnými věcmi se objevují dokumenty, osobní papíry, dopisy, fotografie a drobnosti, které mají hodnotu jen pro pozůstalé, ale právě proto se s nimi musí zacházet opatrně.

Postupovalo se pomalu, místnost po místnosti. Nejdřív bylo nutné uvolnit průchody, aby se po bytě dalo vůbec pohybovat, a teprve potom se začalo s vyklízením jednotlivých částí. Práce byla tichá, soustředěná a fyzicky náročná, bez zbytečného spěchu a bez potřeby cokoli uspěchat.